Příběhy z rodokmenu

Ves u rybníka

Náš rod se dá sledovat až do Zelenče u Prahy, kde kolem roku 1690 hospodařil první předek, o kterém víme z farních knih. Zeleneč tehdy byla malá ves sevřená kolem návsi s rybníkem. Po třicetileté válce bylo okolí poloprázdné: v soupisu z roku 1654 stály v sousedních Jirnách jen tři usedlosti a v Zelenči bylo několik gruntů pustých, nové osadníky tehdy přijímalo panství odkudkoli. Náš první předek se do kraje nejspíš přistěhoval právě takto – odkud, zatím nevíme. Na mapě z doby před rokem 1850 je vidět celá: pár desítek stavení, zahrady a kolem jen pole. Dnes stojí starý rybník uprostřed velké obce a tam, kde bývala pole, jsou nové ulice.

V jedné ze zeleneckých chalup se v únoru 1777 narodil chlapec, kterého jsme dlouho nemohli najít. V seznamu pokřtěných dětí chyběl a vypadalo to, že rodina přišla odjinud. Až když jsme farní knihu listovali stránku po stránce, objevil se: farář přes jméno jeho otce napsal ozdobný nadpis nového měsíce a písař, který seznam později sestavoval, zápis přehlédl. Chlapec v té chalupě později sám hospodařil a vychoval tu děti.

Jeden jeho syn zemřel jako malý a o třináct let později dostal stejné jméno jeho mladší bratr. Tak se tehdy dělávalo – jméno v rodině nemělo zaniknout. Ten mladší se vyučil tesařem a vede od něj cesta až k nám.

Jak to víme: z farních knih o křtech, svatbách a úmrtích, čtených stránku po stránce, ne jen podle seznamů.

Kde se stopa ztrácí

První Hlásek v Zelenči – náš předek, nebo jeho blízký příbuzný – se nejspíš nenarodil ve vsi ani v nejbližším okolí. Víme, že se v červnu 1686 v Jirnách oženil s dcerou tamního souseda a že jejich děti se pak rodily v Zelenči. O jeho rodičích ani o místě, odkud přišel, farní knihy mlčí. Prošli jsme matriky v okolí, zápis po zápisu: křty, svatby i rejstříky okolních farností. Žádný nositel jeho příjmení tam před rokem 1690 není. V Čechách bylo kolem roku 1654 jen pár rodin tohoto jména a žily daleko na jihu. Žádný zápis je s námi nespojuje, a tak je nespojujeme ani my.

Jednou nás zmátlo i jméno nevěsty. V knize bylo u hřbetu odříznuté a četli jsme je třikrát jinak. Pravdu prozradil až soupis, který o mnoho let později sestavil archivář: nevěsta se jmenovala jinak, než jsme se domnívali, a stejné příjmení je ve Zelenči doložené už od roku 1654. Jindy se ukázalo, že kožešník z města, jehož příjmení vypadalo jako naše, se ve skutečnosti jmenoval úplně jinak. Takové slepé uličky zapisujeme do deníku stejně pečlivě jako nálezy.

Jak to víme: ze svatebního zápisu z roku 1686, z křtů dětí z let 1690–1706 a z čtení okolních farních knih a archivních rejstříků.

Tesař, jeho mistr a dvě svatby

Mladý tesař ze Zelenče se přiženil do Selčánek u Čelákovic, vesnice natažené podél jedné cesty kousek od Labe. Na svatbě v roce 1838 mu šel za svědka tesařský mistr z Čelákovic, nejspíš ten, u kterého se vyučil. První žena brzy zemřela a při druhé svatbě o patnáct let později stál vedle ženicha znovu týž mistr. Pouto mezi mistrem a tovaryšem tedy vydrželo celý život.

V téže vsi žila tehdy ještě jedna rodina, kterou farář začal zapisovat pod stejným příjmením jako tu naši. Vypadalo to na příbuzné. Starší zápisy ale ukázaly, že se ta druhá rodina původně jmenovala jinak a farář obě podobná jména jen pletl. Proto se vždycky vracíme k nejstaršímu zápisu.

Jak to víme: ze dvou svatebních zápisů se stejným svědkem a z porovnání zápisů obou rodin před rokem 1840 a po něm.

Čeledín a služebná z jednoho statku

V lednu 1886 se v Mstěticích brali čeledín a služebná, kteří sloužili na stejném statku – tam se nejspíš poznali. Nevěstě bylo osmnáct a plnoletost tehdy začínala až ve čtyřiadvaceti. Její otec, který žil daleko na Lounsku, proto musel poslat písemný souhlas potvrzený farou. Za svědka šel ženichovi nejspíš jeho starší bratr, tesařský pomocník ze stejné vsi.

Jak to víme: ze svatebního zápisu, ke kterému je přiložený souhlas otce nevěsty.

Selský syn, který se přiženil pod České středohoří

Ženich od Kladna, syn sedláka a vnuk mlynáře, se v roce 1861 oženil ve vsi Třtěno na Lounsku – Němci jí říkali Krendorf. Bylo mu necelých dvaadvacet, takže podle tehdejšího práva ještě nezletilý, a jeho otec musel souhlas se sňatkem vlastnoručně podepsat přímo do farní knihy. Na svatbu přijel i mlynář z rodného mlýna ženichovy matky. Mlynářskou dcerou byla i ženichova babička, ze sousedního mlýna v téže vsi, a svolení k sňatku podepisoval do farní knihy už jeho děd, když se ženil jeho otec. O pětadvacet let později pak ženich sám posílal písemný souhlas k sňatku své dcery – tři generace po sobě. Mladý muž se přiženil do chalupy své ženy, tchán zůstal na výminku a ze ženicha se časem stal dozorce na knížecím panství. Jejich dcera je ta nevěsta z Mstětic.

Dnes je Třtěno malá ves mezi poli. Stará mapa ji ukazuje ještě pod německým jménem.

Jak to víme: ze svatebního zápisu s podpisem otce a ze zápisů o křtu ženicha a nevěsty.

Lesník na cestách napříč monarchií

Jeden z našich předků se narodil roku 1817 ve Žluticích na Karlovarsku a stal se lesníkem. Služba ho vodila po celém Rakousku-Uhersku: děti se mu narodily v Praze, v Uhrách a nakonec ve Vrbovci u Záhřebu, kde sloužil na velkém lesním panství. V lednu 1859 ho tam ve věku jednačtyřiceti let zabil tyfus. Vdova se s dětmi vrátila do Čech a jeden ze synů se v Praze vyučil knihařem.

Ve Žluticích měl hluboké kořeny. Narodil se dva roky před svatbou rodičů – otec byl desátníkem pěšího pluku a písařem na radnici – a manželským synem se stal až jejich sňatkem. Po matce pocházel ze žlutických měšťanů: děd byl řeznický mistr, praděd mědikovec a dva prapradědové seděli na radnici – jeden ve Žluticích jako radní, druhý jako purkmistr sousedního města Teplá.

Jak to víme: ze zápisu o křtu ve Žluticích, ze svatebních zápisů ve Žluticích a v Teplé, ze zápisu o úmrtí ve Vrbovci a z pražské policejní přihlášky rodiny.

Ranhojič z Temešváru a babička, která nebyla z Vídně

V lednu 1842 se v Praze narodil chlapec, kterého farní kniha nejdřív zapsala jako nemanželského. Jeho rodiče se vzali o devět dní později ve stejném kostele a kaplan to k zápisu připsal – chlapec tím dostal plná práva. Otec byl ranhojič, tedy lidový chirurg, z Temešváru, velkého města v uherském Banátu, obehnaného hvězdicovými hradbami.

O matce si rodina dlouho myslela, že pocházela z Vídně – tak to stojí v jednom pozdějším svatebním zápisu. Až zápis o jejím křtu ukázal pravdu: narodila se v roce 1813 v Kouřimi jako dcera tamního tkalce. Proto nevěříme jednomu papíru a hledáme vždy i ten nejstarší.

Jak to víme: ze zápisů o křtu a svatbě v Praze z roku 1842 a ze zápisu o křtu v Kouřimi z roku 1813.

Od tiskárny k operetě

Syn vinohradského posluhy se vyučil sazečem a v osmnácti vyhrál soutěž učňů za návrh pozvánky. Tiskárnu ale vyměnil za divadlo: zpíval tenorové role na pražských scénách, režíroval a psal operety – třeba Harfenice z Podskalí nebo Tři mušketýři. Ve třicátých letech pomáhal vést holešovické divadlo Uranie. Zemřel v roce 1940, ve čtyřiceti sedmi letech, a zanechal osm dětí.

Jak to víme: ze zápisu o křtu, z odborného časopisu tiskařů (1911), z kulturního adresáře (1936) a z dobových novin.

Bažantníci z panství Uhříněves

Kolem roku 1800 se v naší rodině dědilo zvláštní řemeslo: bažantník. Staral se o chov bažantů a koroptví pro panské hony lichtenštejnského panství v Uhříněvsi. Jeden bažantník si vzal dceru jiného bažantníka, který později provozoval hospodu (zemřel roku 1810, podle faráře osmdesátiletý), a místo po tchánovi převzal. Když zemřel, jeho byt i službu převzal další bažantník, snad jeho bratr. Řemeslo pak v rodině zůstalo ještě dvě generace – syn byl hajným v Újezdě nad Lesy.

Jak to víme: ze zápisů o svatbách a křtech v Uhříněvsi a v Horních Měcholupech z let 1782–1818.

Hospoda ve Vršovicích a herec z Národního divadla

Na začátku 19. století čepoval jeden z našich předků pivo ve vlastní hospodě ve Vršovicích, tehdy vsi za pražskými hradbami. Jeho vnuk, syn jeho dcery, v tom domě jako malý chlapec bydlel a stal se jedním z nejslavnějších herců Národního divadla. S naší předkyní, vnučkou téhož hostinského, byli bratranec a sestřenice. Divadlo se do rodiny vrátilo o sto let později – s libretistou operet z předchozího příběhu.

Jak to víme: ze svatebního zápisu z roku 1808, ze zápisů o křtech dětí a vnoučat a z životopisu toho herce.

Slováci z hor v Rumunsku a cesta zpátky

Část našich předků žila v horách na pomezí rumunských krajů Bihor a Sălaj. Slovenské osady tam vznikly kolem roku 1830 u lesních hutí, kde se z bukového dřeva pálil popel na výrobu potaše a skla. Osadníci přišli většinou z Gemeru na jihu Slovenska. Kácení lesů jim dávalo obživu dalších sto let – ještě v roce 1913 byl jeden z předků zapsán jako lesní dělník.

Po druhé světové válce se z Rumunska do Československa vrátilo přes dvacet tisíc Slováků a Čechů. Velké vlaky začaly jezdit až v únoru 1947, ale jedna naše rodina nečekala: hranici přešla na vlastní pěst už v březnu 1946. Proto se v rodině dochovalo tolik úředních papírů z té doby – rodné listy, propustka, soupis majetku. Rodina se usadila ve Staré Libavé na Moravě. Zakrátko celé okolí převzala armáda a vznikl vojenský újezd. Na dnešním snímku je vidět, kolik stavení ze staré vsi zmizelo.

Jak to víme: z rodinných dokladů z března 1946, z rumunského zápisu o narození (1913) a z odborných studií o slovenských osadách a o poválečném návratu krajanů.