Jak bádáme

Odkud to víme

Nejvíc nám prozradí staré farní knihy. Faráři do nich po staletí zapisovali každý křest, svatbu a pohřeb: kdo, kdy, v kterém domě, kdo byli rodiče a kdo šel za kmotra nebo za svědka. Dnes jsou tyto knihy naskenované v archivech a dají se číst z domova – jen je to často latina nebo němčina, psaná rukou před dvěma sty lety.

Kromě nich používáme pražské policejní přihlášky, staré noviny a adresáře, rodinné dopisy a fotografie, mapy a knihy historiků.

Tři stupně jistoty

Ne o každém předkovi víme stejně jistě. Proto je v rodinné části rozlišujeme:

• Doložený – máme zápis, který ho jasně jmenuje: jeho křest, svatbu, úmrtí nebo křest jeho dítěte.
• Pravděpodobný – všechno tomu nasvědčuje (stejná ves, stejný dům, odpovídající věk), ale přímý zápis zatím chybí.
• Neověřený – údaj známe jen z cizího rodokmenu na internetu. Bereme ho jako tip, kde hledat, ne jako důkaz.

Stejné jméno neznamená stejnou rodinu

V jedné vsi u Labe žily kolem roku 1840 dvě rodiny, které farář zapisoval pod stejným příjmením. Vypadalo to na příbuzné. Starší zápisy ale ukázaly, že se jedna z nich původně jmenovala jinak a farář obě podobná jména jen pletl. Proto se vždy vracíme k nejstaršímu zápisu, ne k tomu, jak se jméno psalo později.

Seznamy šetří čas, ale můžou se mýlit

Jednoho předka z roku 1777 jsme v seznamu pokřtěných dětí nenašli a vypadalo to, že rodina přišla odjinud. Až když jsme farní knihu listovali stránku po stránce, objevil se: farář přes jméno jeho otce napsal ozdobný nadpis nového měsíce a písař, který seznam sestavoval, zápis přehlédl. U důležitých předků proto čteme celé knihy.

Když je zápis poškozený: pomůže rejstřík

Jedna svatba z roku 1686 měla příjmení nevěstina otce u hřbetu knihy zčásti odříznuté. Četli jsme ho „Sto…“, pak jinak, a žádné čtení nesedělo na jména v okolí. Odpověď se našla v archivním rejstříku fary, který o mnoho let později sestavil archivář z původních knih: stálo v něm celé příjmení. Rejstříky tedy nejsou jen pomůcka k hledání, ale i druhý svědek, kterého porovnáváme s originálem. Naopak jindy rejstřík zápis vynechal – proto čteme obojí.

Slepé uličky patří do deníku

Ne každá stopa vede k předkovi. Jednou vypadal kožešník z jednoho městečka jako náš příbuzný, dokud jsme tvar prvního písmene nesrovnali s dalšími slovy téhož písaře: jmenoval se jinak. Jindy se jméno kmotra podobalo příjmení, které jsme hledali, a nakonec patřilo cizí rodině. Takové stopy zapisujeme do deníku jako negativní výsledky, aby je nikdo znovu neprocházel – a aby bylo vidět, kde už hledáno bylo.

Nevěříme jednomu papíru

Podle svatebního zápisu měla jedna z našich prababiček pocházet z Vídně. Až zápis o jejím křtu ukázal, že se narodila v malém českém městě jako dcera tkalce. Podobně jsme zjistili, že spojení jedné rodiny bažantníků s předky z jiné vsi, které uvádí cizí rodokmen, žádný zápis nepotvrzuje. Proto ho vedeme jen jako pravděpodobné. Když zjistíme omyl, opravíme ho a napíšeme proč.

Mapy: jak to tehdy vypadalo

Ke každé vsi předků jsme připravili výřez staré mapy – české vsi z let 1836–1852, místa v dnešním Rumunsku či Chorvatsku z rakousko-uherské mapy z doby kolem roku 1900. Vedle je dnešní letecký snímek ve stejném měřítku a do něj zakreslená stará ves. Je tak hned vidět, kde stála původní stavení a kolik toho od té doby přibylo nebo zmizelo.

Co do rodokmenu nedáváme

• jména bez data a místa jen proto, že je někdo napsal na internet,
• příbuzenství podle pouhé shody příjmení,
• citlivé údaje o žijících lidech.

Proč je většina webu zavřená

Veřejně ukazujeme, jak bádáme, a vybrané příběhy. Úplný rodokmen s kartami osob, výřezy zápisů a badatelským deníkem je pro rodinu – ne proto, že by staré farní knihy byly tajné, ale protože se v něm sbíhají i údaje o žijících lidech a nedávných generacích.